"Dračí"

Drak je prastará mytická bytost, známá z pohádek, pověstí, mýtů a ledend snad z celého světa. Oběvuje se v mnoha kultůrách a také v různých podobách. Jeho podoba semění s časem a místem vyprávění.

Draci mají různou velikosti, liší se vlastnostmy, počtem hlav a nohou, svými schopnostmi i povahou a charokterem. Ze všech zvířat na zemi se nejvíce podobají hadům, nebo ještěrům, Z pohádek známe především draky požírající princezny, kteří vzbuzují strach. Ti mají obyčejně lichý počet hlav (nejčastěji tři nebo sedm), dlouhý ocas, dvě nebo čtyři nohy a dštít oheň (případně mráz nebo jed) na nebohé prince, či jiné udatné muže, kteří se s nimi pouští do boje.

A zatím co evropští draci jsou chápáni jako symbol ničení a chaosu (ve středověku, byli zobrazováni jako krvelačné bestie, které ničí vše ve svém okolí, kradou lidem dobytek, pálí zásoby a obydlí a jsou lidožraví), známe z bájí i dobré draky, kteří jsou lidem prospěšní, přinášejí štěstí a mají charakter "dobrých kouzelných bytostí". Tradice prospěšných draků je převážně v Číně, kde je drak symbolem moci a deště. Ten je zobrazován zásadně jednohlavý,

Všichni draci, ať jsou zlí, nebo dobří, jsou spojováni s velkou silou, bohatstvím a majetkem, který zpravidla ochraňují ve svých slujích.

Vědecký svět většinou existenci draků odmítá a považuje je jen za bytosti z legend, vycházející jen z nesprávně interpretovaných zkamenělých koster dinosaurů. Někteří paleontologové a biologové ale poukazují na to, že z hlediska fungování přírody nemusí být existence draků vyloučena.

Představa draka a víra v jeho existenci je velmi stará. Během lidské historie se můžeme setkat s mnoha i písemnými zprávami o setkáních s nimi.

Povídali si o nich už staří Sumerové před několika tisíci lety. Zprávy o dracích se vyskytují i v akkadském eposu Enúma eliš napsaném mezi 18.–7. stol. př. n. l. Velmi známým drakem sumersko-akkadské mytologie je Mušmachchu, což byl sedmihlavý drak (nebo had). Poněkud atypickým drakem byla Tiamat, která na sebe spíše brala podobu draka než by jím sama byla.

U chetitů je drak Illujanka, což byl had – drak, který je pravděpodobně první drak žijící v jeskyni. Velmi nenasytný byl chetitský mořský drak Chedammu, jehož hlavní zbraní byla žravost. Nepůsobylo na něj dokonce ani ženské kouzlo bohyně Ištar, protože jeho jedinou touhou bylo jídlo,

Zmiňují je i příběhy ze starodávného Egypta. Setkání boha Ra s hadím drakem Apopem, který byl ztělesněním nepřátelských sil, které ohrožovaly plavbu sluneční lodi, byl příčinou stmívání, přítmí, temných mraků.

Řecká mytologie znala draka stohlavého. V báji z antického Řecka hlídal drak zlaté rouno. Antický historik Herodotus v 5. století p.n.l. píše: "Vypadlo to jako vodní had, ale s křídly bez peří, podobná jaká mívají netopýři," Draka údajně spatřil i Alexandr Veliký (356–323 př.n.l.) při své invazi do Indie. Mnoho zaznamenaných setkání s draky pochází z Japonska, Číny a Indonésie, kde dokonce čínští a japonští císaři prohlašovali, že jsou jejich potomky. O setkáních s draky z těchto zemí přinášejí zprávy i mnozí Evropané, například benátský kupec Marco Polo (1254–1324? tedy pokud existoval) se s nimi setkal na svých cestách. 

Bohatou dračí historii mají ale i mnohé evropské země. Například Anglie má spoustu písemných zpráv. Do roku 1000 tam prý nebylo setkání s drakem ničím výjimečným. V roce 1614 se měl podle dobových novin vyskytovat okřídlený ještěr v lese v anglickém Sussexu, o 50 let později ho zase spatřili obyvatelé městečka Henham v Essexu. Ve Walesu byla víra v draka dokonce tak silná, že si ho ponechal jako svůj symbol. Objevují se i v germánské mytologii, kde se s drakem utká Beowulf či Sigurd (Siegfried). Hrdinovi, který se utkal s drakem se obecně říká drakobijce. I Leonardo da Vinci je vyobrazil ve svých kresbách.

Zprávy o dracích pocházejí samozřejmě i z území Čech a Moravy. Ostatně na řadě míst najdeme dračí skály nebo jeskyně, ke kterým se vážou jednotlivé legendy.

zdroj: časopis EnigmaPlus, z knihy Draci děsivé příšery z bájí a mýtů a wikipedie.